Tak a je to tady! Přiblížilo se ono datum 11.8.2013 a naše česká expedice se schází ve 03:00hod na letišti Václava Havla v Praze. Slečny Adéla, Pavla, Lucie, Iva a Tereza vyrážejí do USA na Georgia College, kde budou studovat po celý zimní semestr a zároveň reprezentovat Univerzitu Hradec Králové. Výpravu bychom tedy mohly nazvat pod krycím názvem mise ,, APALUITE“.
Všechny na sobě máme vlastnoručně vyrobená trička s nažehleným potiskem vyznačujícím Evropu a Českou Republiku. Trička dělají dojem a lídé se za námi otáčejí.
Odlétáme z Prahy v 6:00 hod se společností Lufthansa do Frankfurtu, kde přestupujeme. Všichni máme dobrou náladu a už se moc těšíme, až tam budeme. Ve Frankfurtu na letišti máme 3hod rezervu a čekáme zde na boing XXX, který nás dopraví až do Atlanty.
Jelikož se letiště ve Frankfurtu řadí mezi ty největší na světě, přesun z letadla na letiště funguje díky autobusové přepravě. Při čekání na autobus jsme ještě musely vyčkat frontu k policistovi, který opět kontroloval palubní letenky a dal nám svolení, že můžeme nastoupit do autobusu. Dav byl však neskutečný a jak se mačkáme jeden na druhého, Lucka hranou tašky nechtěně spustí alarm . Kravál na celé letiště jako blázen. Všichni se na sebe koukají, co se stalo a hlavně - co se bude dít. Nejvíc v pohodě však byl paradoxně policista-černoch, který nad tím jenom mávl rukou a snažil se alarm vypnout, což se mu nedařilo a alarm řval dál, zatímco my už jsme se, nastoupené v autobuse, modlily, ať se ten zatracenej autobus rozjede. Smály jsme se, byly jsme celé rudé a Luci, která si mimochodem celou cestu procvičovala nepravidelná slovesa v AJ, na to neřekla nic jiného, než ,, break-broke-broken“.
Již sedíme v letadle a vládne námi mírná nervozita. Byl to pro nás velice zvláštní pocit nastupovat do letadla pro 346 lidí s radami (2 - 4 - 2). Z každé strany na nás vykukují občané zcela jiné národnosti. Z jedné strany černoši, z druhé strany Američani, ze zadu pár zahalených Židů a spousta dalších. I přesto, že se letecká doprava řadí k těm nejbezpečnějším, člověk z toho má opravdu respekt… Cesta je zatím bez problémů a vše funguje tak, jak má. Celkové pohodě a příjemné atmosféře přispívá úžasná letecká obsluha. Starají se o nás doslova jak v bavlnce. A pozor! Nejenom usměvavé letušky, ale i sympatičtí stévardi. Je vskutku na co koukat. Takřka žádné turbulence, mnoho kanálů s muzikou, na každé sedačce malá televize a sluchátka. Jídlo též vynikající. Dva teplé chody, svačinka, kdykoliv kafíčko a malý dezert. Ba dokonce i pivo, víno (hodně vína), Baileys s ledem (mňam) či míchané nápoje k mání…no nádhera!
Sláva, nazdar výletu! V pořádku jsme přistály a nacházíme se na druhé straně zeměkoule. Vaúúúúúúúúúúúú! Jak krásný pocit. Po 24h cestování se však začíná dostavovat únava.
V Atlantě na letišti na nás čekal ještě poslední úkol, projít imigračním úředníkem. Stačilo by, kdybychom se mu je trochu nelíbily, a může kteroukoli z nás poslat s úsměvem domů... nebo i bez úsměvu. Víme však, že pak už nám nebude nic bránit v cestě do Milledgeville. Na letišti nás už čekal prof. Jason Wynn se zeleným transparentem Georgia College. Je to moc příjemný a pohledný muž.
Přivítal nás a ještě nám oznámil, že musíme počkat na dva další zahraniční studenty, kteří mají každou chvíli přiletět ze Španělska. Samozřejmě jsme s tím souhlasily, jak jinak. To jsme však ještě netušily, že jejich let bude opožděn a budeme tu na ně čekat další 3 hodiny. Využíváme času a dáváme se do řeči s Jasonem. Nejodvážnější byla Terka, která začala rozmlouvat. Jason se jí ptal, co zde bude studovat a Tery: "I´m going to study music, I am singer." Jason: "Óooo, you are single?"
Po zdárném příletu našich spolužáků Španělů pokračuje naše další cesta směrem na parkoviště, kde měl Jason zaparkované auto – byla to úžasná kára! Velka bílá dodávka!
Poprvé při příchodu na parkoviště jsme pocítily na vlastní kůži zdejší vzduch a horko! 36 stupňů…. naštěstí Jason hned po nastartování zapnul klimatizaci. Cesta z Atlanty trvala další 2,5 hod.
Nejprve jsme odvezly naše španělské spolužáky Alberta a Elisu na jejich ubytovnu. Ještě v autě nám řekli, kolik peněz za ní zaplatily a činilo to v přepočtu 64 000 Kč,- na 1 semestr a 1 000 dolarů záloha. Jen jsme se tak pousmály a raději ani neříkaly, kde bydlíme my a za kolik…… Při příjezdu před jejich ubytovnu nestačíme valit očit. Vypadala nádherně! Krásný obrovský komplex celý osvětlený. Hotová rezidence. Jelikož jsme se dobrovolně nabídly, že jim pomůžeme s kuframa, naskytla se nám možnost nahlédnout i do interiéru. Bohužel však můžeme říci, že jsme byly na rozdíl od prvního dojmu zklamané. Byty sice vybavené -postel, stoleček, židle, skříň, kuchyňka s vlastním barem včetně klimatizace, ale zcela malinkaté. Nebylo tam k hnutí. Do toho všeho Elisa při vstupu do svého pokoje narazila na švába, který se krčil vedle její postele. Posléze přiběhl Albert a ten hlásil dalšího švába na obzoru. Jen jsme se na sebe opět tiše podívaly a řekly si v duchu: ,,Děkujeme, o takovéto bydlení nemáme zájem“ Další naší otazkou však bylo, jak asi bude vypadat naše ubytovna, když byla o polovinu levnější??? ……..
Konečně jsme před apartmánem. Bydlení nevypadá sice tak honosně, jako to předchozí, ale nic škaredého to také není. Vyndáváme kufry z auta! První, co Ivka spatřila na zemi před ubytováním, byl šváb. Ivka zakřičela vyděšeně: "Beatles"! Zatímco holky se svíjely smíchy a zpívaly beatlesácké hity
Byly jsme už opravdu unavené, takže jsme švába dál neřešily. Odemykáme klíčkem a jsme všechny napjaté, co se asi skrývá za dveřmi. Krásný velký obývák, kuchyňka, 2 koupelny, 2 záchody, plovoucí podlaka, žaluzie, klimatizace... a každá má svůj pokoj. Všechny jsme moc spokojené a na tvářích máme úsměv. Jedinou výtkou našeho bytu je, že je zcela prázdný, ničím nevybavený a bez internetu. Máme tedy obrovský holobyt! Luci dodala: "Jé, já už se tak těším do postele, teda na zem.“
Zvědavost nám však nedala, musely jsme zjistit, jestli je v rámci ubytovani i slibeny bazen. A byl...takže jsme si daly ještě noční koupačku