Po pár dnech okupování Milledgeville se Ajda a Lucka vydaly na první americkou mši do nedalekého katolického kostela.
Ajda: Hned u vchodu nás uvítala malá delegace v čele se dvěma kněžími. Naprosto jsme netušily, do čeho jdeme. Objevil se však před námi prostor, který připomínal malou dřevěnou kapličku, obsazenou mnoha národnostmi. Usadily jsme se do zadní lavice a pozorně čekaly, co bude následovat. Lucka, jako každá správná zpěvačka, otevřela kancionál a hledala písničky. Já jsem se snažila najít nějaký „mezinárodní manuál“ nebo příručku, jak to chodí na americké mši. Po krámování v přední lavici jsem cosi podobného nakonec objevila. Ještě před začátkem mše jsem se stačila rozhlédnout a trochu si kostel prohlédnout. Nikde žádná výzdoba ani obrázky. Nejpozoruhodnější však byla atmosféra a lidé, kteří tam přišli. Všichni krásně oblečení, plno národností, před vámi černošská rodina, za námi Skoti, prostě paráda. Varhany nad námi ještě přede mší opakovaly úryvek žalmu, který se bude zpívat jako odpověď. A pak to vypuklo…Dva kněží, u kterých jsem si nebyla jistá národností, ale po druhé návštěvě jsem zjistila, že se jedná o Mexičany, měli k mému udivení na sobě porty, žádné mikrofony na stolech, či jinak. To jim dávalo výhodu, pohybovat se mezi lidmi. Žádní ministranti, vše si obstarávali sami. Jen u čtení z písma se střídali lidé z kostela. Mše probíhala klasicky, tak, jak je známo i v Evropě. Na co jsem však čekala s napětím, bylo kázání podle amerických televizních modelů. A ono ejhle, něco tomu podobného bylo. Kněz řekl Sláva a z lavic se ozvalo „Alleluja“ a ruce nahoru, přikyvování ostatních a pronášení prohlášení „Thanks God“ apod. Během celé mše se zpívali gospelové songy, ale na úplný závěr jsme se dočkali i trochu evropské klasiky – L. van Beethoven a Joyful, Joyful, neboli Óda a radost zněla kostelem. Odcházeli jsme ze mše plné nových dojmů.
...
O týden později se vydala na mši jenom Ajda. Vše probíhalo podle podobného modelu, jen při konci mše, kdy kněží jdou středem kostela, poklepal jeden z nich biblí Ajdu po rameni a mrkl na ni.
2024 ©