První dny v Milledgeville

...Ráno po probuzení si jdeme znovu prohlédnout náš byteček - vlastně dva bytečky. (osazenstvo: 1. Terka+Ivka. 2.Pája+Lucka+Ajda.) Máme celé horní patro pro sebe!
Pomalu si začínáme plánovat, co si kam koupíme a jak si ho vybavíme. Rozhodly jsme se, že si půjdeme obhlédnout zdejší okolí. Hned vedle naší koleje se tyčí velký kontejner a vedle něho stojí slušně vypadající skříňka se šuplíkama. Naše pohledy hovořily jasně - bereme ji a odnášímesi ji na byt. Taková skříňka se přec může hodit na spoustu věcí!!!!!! Ajda se za nás stydí: "To je reprezentace" ...a jde radši kilometr za námi... My jsme však rády, máme první kus nábytku!  ( Po dvou dnech se o skříňku Ajda pere se slovy: "To je moje žehlící prkno." )


Vyrážíme po druhé a hle - na obzoru další kontejner a v něm bílý gauč …..Běžíme a jdeme ho občíhnout, ale ejhle. Chybí mu vnitřek a silně zapáchá. Rozhodly jsme se, že budeme žít na úrovni a toto nebere... Alespoň jsme si ho vyfotily, no posuďte sami.


Po prvním nastěhovaném nábytku jdeme do fast foodu. Po zdařilé objednávce si Ivka chce jít umýt před jídlem ruce. Jde na místní toaletu a najednou si čehosi všimne. Má modré ruce…. Co to? Natíraly tu celé dveře a zapomněli tam dát cedulku. Smutně kouká se slovy: "Šmoula". A dále komentuje: "Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní."
Ve fast foodu si opět všímáme švába. Tentokrát pod stolem vedle nás. Časem se dozvídáme, že do tohoto podniku chodí jen černoši.

Odpoledne si bereme taxíka a jedeme nakupovat do Walmartu. Je to něco jako u nás Tesko. Je však desetkrát větší a najdete tam opravdu vše. Jídlo, oblečení, elektroniku, domácí potřeby, drogerii, no zkrátka vše, na co si člověk vzpomene. Nakupujeme a pečlivě si vše prohlížíme. Studujeme produkty, hodnoty, kalorie - a samozřejmě i cenu. Mají tu jiná balení i váhové jednotky -libry. Ne náhodou nás mezi regály zastavují lidé a ptají se nás, zda nechceme s něčím pomoc a odkud jsme . Jedním ze zvědavců, který nás odchytl v regále s moukami, byl muž pozdního věku, místní ředitel nemocnice, a začal s námi komunikovat. Mezi tím si nás všechny zrentgenoval svými pohledy, než se jeho zrak upřel do Ivčiny kostičkované sukně a moc jí pochválil její ´outfit´. Smějeme se neustále a nakupovat jdeme dále! Jako druhá nás zastavila úžasná paní. Mluvila klidně, oči jí jen zářily a měla krásnou výslovnost. Upřeně jsme na ní s nadšením hleděly a hltaly každé slovo. Na závěr řekla, že bude naše "Milledgeville máma", a když budeme něco potřebovat, máme se za ní stavit. Bydlí od nás nedaleko. Byly jsme nadšené….
Už máme plný košík a chystáme se odebrat ke kase. Snad jsme na nic nezapomněly. Cestou zpět si zase bereme taxíka, zcela ověšené tisíce taškami. Taxikář se směje a říká: "Tak jsme si nakoupily????"

Další den ráno se nám stala nepříjemná situace. Přestal nám fungovat internet. Jsme zhrzené, nechytáme žádnou síť. Jdeme udělat poradu do bazénu a přemýšlíme, jak to provedeme.

Jdeme do pobočky operátora AT&T, ale nemají router. Nakonec se nám daří domluvit() za příznivý poplatek wifi od sousedů o patro níž. 

Další z našich veselých příhod ze začátku pobytu je putování do obchodu Piggly Wiggly. Je to jeden z nejbližších obchodů, kam se dá dojít krásně pěšky. Vzdálenost jen asi 2 míle, což pro nás není žádný problém. Luci cestou našla šroubovák samozřejmě ho bere, může se hodit…
Směle si jdeme a cestou nepotkáme ani živáčka. Nikdo tu nechodí pěšky a všichni na nás troubí a koukají. Zanedlouho na nás volá černoch s jihoamerickým přízvukem sedící na židličce před svou polorozpadlou chatrčí. Máváme mu a jdeme dál. On se však zvedá a běží za námi. Ptá se odkud jsme a my odpovídáme, že z České Republiky. Neví ale, kde to je. Dále se ptá, kam jdeme, a když mu odpovídáme, že nemáme auto a jdeme pěšky do Piggly Wiggly nakupovat, tak se neskutečně směje! My se řehtáme taky a nelze přestat. Černoch to uzavírá tím, že mluvíme divně  a přátelsky se rozloučíme.

Poslední špenát za dolar.

Po cestě jsme viděly letícího orla a hlídacího králíka.